Brunclíček

Jmenuji se Brunclíček. Jsem mourek s tichou duší, který se jednoho dne ocitl sám v domě, kde jeho pán už nikdy neotevřel dveře. Čekal jsem. Dlouho. Až do chvíle, kdy se ve tmě objevily světlušky dvě dvojice očí. Jedny patřily mému kamarádovi Zdeněčkovi a ty druhé byly moje. Paní si nás všimla. Zavolala policii, úřady, všechny, kteří mohli pomoct. A díky ní jsme se dostali ven. Ven na světlo, ven z prázdného ticha.

Zdeněček je mazlivý a hned si u paní zvykl. Já ne. Já jsem pořád ten tišší, opatrnější kocourek. Nepřijdu sám od sebe, nevtlačím se do náruče ale vím, že kdyby mi dal někdo čas a laskavý domov, moje srdce by se otevřelo.

Jen potřebuji trpělivost. A bezpečí. Protože tady ho nenajdu. Hned před domem je hlavní tah na Prahu. A já jsem kocourek, který by tak rád znovu běhal po zahrádce, ale ne v místě, kde každý krok znamená nebezpečí. Dnes jsem pod ochranou Kočkolásek. Jsem vykastrovaný, odparazitovaný, zaléčený a hlavně stále doufám. Hledám domov. Ten, kde se ke mně budou chovat jemně. Kde bude zahrádka, bezpečí a čas, který mě naučí důvěřovat.